po 7:00 - 9:00, 13:00 - 17:00
st 7:00 - 9:00, 16:00 - 18:00
pá 7:00 - 9:00
ObecKlapý
Kapitoly:
Uplynulo šestnáct let poklidného života v Klapém. Respektive patnáct let od události z roku 1882. Již v měsíci září roku 1897 byly totiž znát první náznaky budoucího neštěstí. Uběhlo několik dalších měsíců, když se v listě Národní politika, objevil 8. března 1898 článek, v němž byli čtenáři upozorněni na skutečnost, že bezpečnost obyvatel obce Klapý je opět ohrožena novými otřesy.
Na místo byli tedy vysláni vrchní inženýr Alois Kodon z Litoměřic a geolog profesor Čeněk Zahálka z Roudnice n.L. Profesor Zahálka zde při té příležitosti pronesl takřka prorocká slova, když řekl, že "Klapý musí jednou podlehnouti svému osudu."
Na tomto místě však musíme podotknout, že obec Klapý se po neblahé zkušenosti z roku 1882 pokoušela podobnému přírodnímu úkazu zabránit. Obecní zastupitelé tehdy podali žádost ke správě herbersteinského velkostatku v Libochovicích, aby bylo povoleno zřízení trativodů. Ty pak měly odvádět veškerou vodu z kopce Hazmburku. Hrabě Josef Herberstein toto sice povolil, ale s podmínkou, že každá oprava trativodů mu musí být hlášena. Dále si vymínil, že veškerá odvedená voda se stane majetkem jeho velkostatku. S prací na trativodech se skutečně začalo, v akci však nebylo vytrváno. Ještě roku 1895 žádala obec o opětovné zřizování trativodů na odvodnění. Tentokrát povolení od správy velkostatku nedostala. Tím pádem veškerá svrchní voda stékala do kamenitého jezírka, které se pod kopcem vytvořilo. Tady se pak celé léto držela a neustále podmáčela vrstvu jílu.
Přišel měsíc březen roku 1898. 12 t.m. mohli obyvatelé Klapý pozorovat, kterak se kopec Hazmburk opět posouvá. Půda se tehdy posunula na šířce 130 m. V samozřejmě způsobil pohyb země. Celá událost byla opět nahlášena c.k. okresnímu hejtmanství v Roudnici n.L. Do Klapého byli znovu vysláni krajský vrchní inženýr Kodon společně s profesorem Zahálkou. Profesor Zahálka tehdy mohl pouze konstatovat, že problém tkví v promáčené půdě, jako tomu bylo ostatně již předtím. Inženýr Kodon navrhl jedinou možnou záchranu, jíž by bylo vybudování hlubokých trativodů, které by nebezpečnou plochu vysušily.
Posouvání půdy se mezitím zastavilo. Klapští tedy přestali na možné nebezpečí myslet a žádná opatření na ochranu obce neučinili. Doufali, že vše dopadne stejně jako před šestnácti lety. Zdál se jim málo výmluvný fakt, že pohyb kopce Hazmburku po sobě zanechal v zemi trhlinu o šířce 80 cm.
Dostavily se velikonoční svátky, Velký pátek 8. dubna roku 1898. Místní pověst praví, že v tento den se otevírají poklady uložené v kopci Hazmburku. Nikoho by tehdy nenapadlo, že tato pověst není daleko od pravdy. Pouze onen poklad netvořily žádné zlaťáky ani drahé kamení, nýbrž obyčejné čedičové balvany a obyčejná černá země.
Vraťme se však ještě o tři dny dříve, před tento osudný den. Již 5. dubna zpozoroval starosta obce Jan Hájek, že Klapému hrozí nebezpečí. Požadoval, aby se ze svých domků vystěhovali občané bydlící hned pod kopcem. Tito žádosti neuposlechli. Domnívali se, že jim žádné nebezpečí nehrozí. Ve středu 6. dubna se již na ohrožených domcích objevily trhliny, které se neustále zvětšovaly. Na povrchu půdy však nebylo zatím nic znát. Počasí bylo nevlídné, neustále pršelo. Následujícího dne, tedy 7. dubna, starosta Hájek již podruhé obhlížel ohroženou část vsi. Konkrétně pak vdovu paní Práglovou, jejíž domek byl ohrožen nejvíce, žádal, aby se v zájmu vlastní bezpečnosti vystěhovala. Ani nyní nebyl vyslyšen.
V tu chvíli si totiž ještě nikdo nedokázal představit, jaká pohroma obec Klapý postihne během několika příštích hodin. Ještě téhož večera mohli. lidé ve vsi zaslechnout od kopce Hazmburku hukot. To se již pomalounku sunula vrstva podmáčené půdy a kamení po jílovitém podkladu přímo k obci, vzdálené od ní na 200 m. Lavina dosahovala šíře 120-150 m a nechávala za sebou propadliště hluboká od 1 do 3 m.
Místními obyvateli tolik podceňovaná katastrofa se stala skutečností. Již zmiňovaného 8. dubna o 3. hodině ranní mohli lidé obývající nejvýše položené domky pozorovat, jak se v jejich příbytcích začíná sypat malta ze stropů a pomalu se boří stěny. V tu chvíli těmi nejvíce ohroženými byly domy s čp. 122, 156, 121, 1 15, 125 a 126. V okamžiku byla celá ves na nohou. Lidé vybíhali s rozžehnutými lucernami. Byl slyšet pláč a křik. Lidé se snažili zachránit alespoň to nejnutnější. Z ohrožených stavení vynášeli nábytek a vyváděli svůj dobytek. Toto vše se pak snažili uskladnit na bezpečnějších místech. Pomoc hledali i na faře, kde místního faráře P. Urbana prosili, aby jim dovolil u něho zanechat zachráněný majetek. Rovněž tak přiváděli lidé na faru zachráněný dobytek. Byl nejvyšší čas, neboť se začínaly bořit první domky, které neodolaly mohutnému tlaku sunoucí se laviny hlíny a kamení.
Mezitím nepřetržitě probíhali záchranné práce. Pod vedením starosty Hájka se pokračovalo ve vyklízení ohrožených stavení. Na akci se vydatně podíleli zejména klapští hasiči. V jejich čele stanuli jejich předseda Malý a pan Zajíc.
Poslední stavení v obci se nacházela přímo u samé paty Hazmburku a tvořila zde dvě ulice, které se táhly směrem k východní straně. Na západní straně se Klapý pyšnilo farnímí hospodářskými budovami, pod nimiž stávala jednopatrová škola s upravenou školní zahrádkou. Nalevo od ní pak stála třetí řada domků, statků a obchůdků. Během několika málo hodin se tato skutečnost stala pouhou vzpomínkou.
Pomalu se rozednívalo a vystrašení obyvatelé mohli na vlastní oči vidět lavinu zhruba 10 m silnou, jak se nezadržitelně valí k jejich stavením. V první řadě domků vynesli sotva to nejnutnější. Mnozí zachránili jen ošacení, neboť na vyklízení bylo již pozdě. Lavina neúprosně mířila ke vsi. Jak rychlý byl spád věcí, může doložit i ta skutečnost, že zde již zmiňovaná vdova Práglová, zachránila ze svého stavení pouze peřiny.
Lavina hlíny a kamení začala Klapským drtit to nejcennější co měli, jejich domovy. První za oběť padla hned první řada domů. Již v 5 hodin ráno zdvihla vlna pohybu střed horní ulice a až do 7. hodiny vyzdvihovala tamní stavení a lámala je. V tuto dobu již měla lavina na účtě prvních pět spadlých domků. Následovala řada pod nimi, řada rovnoběžná s farou. Nakonec byly postupně rozbořeny všechny stavby všech tří řad. Neúprosný přírodní živel na své pouti postupně zničil tyto domy s čp. 156, 122, 125, 146, 66, 74, 126, 101, 65, 149, 30, 91, 150, 63, 115, 97, 151, 104, 123, 108, 106, 88, 121, 64, 113, 62, 54, 67, l, 85 (škola), 61 (farní stodola), 107. (viz Příloha č. 2) Ale nejen domy, nýbrž i přilehlé zahrady byly zasypány a stromy, které na nich rostly, vyvráceny.
Lidé, přihlížející v blízkosti tohoto neštěstí, očekávali, kdy se konečně pohyb, laviny zastaví. Konec však ještě nepřicházel. Ve velikém ohrožení se ocitla fara, škola a dokonce i kostel Sv. Jana Křtitele. Pohyb sesuvu pokračoval nejprve směrem ke školní budově. Okny a dveřmi se vrstva hlíny nahrnula dovnitř. Po zasažení zůstala škola v tak zuboženém stavu, že hned následující den v sobotu v nočních hodinách s ohromným rachotem spadla.
Nepředbíhejme však událostem a vraťme se opět o den dříve. Okolo 12. hodiny polední bylo napočítáno již na 15 rozbořených stavení. Do 4. hodiny odpolední se stav zvýšil na 25 domků i s hospodářskými staveními a přístavky, což představovalo dvě ulice. Ohrožen byl i samotný kostel. I tady se začalo s rychlým stěhováním. Lidé rozebírali a vynášeti kostelní varhany. V prvním okamžiku chtěli rovněž spustit kostelní zvony z věže. Jak ale poznamenal místní farář, "naštěstí nebylo lan ". Blížící se lavina nakonec nabrala jiný směr oproti původnímu. Nyní proud zamířil k silníci vedoucí do Libochovic, což bylo šikmo od kostela.
Srovnatelné štěstí měl i samotný příbytek faráře P. Urbana. Zde došlo rovněž k rychlému stěhování. Na faře byla rozbořena všechna kamna a byly vytrhány rámy z oken, takže vypadala jako po "vyrabování". Lidé vynesli veškerý nábytek a okny vyhazovali vše, co se dalo. Přitom bylo i všelicos ukradeno a poničeno. Na místo neštěstí se mezitím během dne dostavil krajský vrchní inženýr Kodon společně s okresním hejtmanem Loulou, který zprávu o katastrofě okamžitě telefonoval do Prahy na místodržitelství. Inženýr Kodon ihned nařídil neodkladné stržení farské zdi, aby nedošlo k zasypání vchodu do fary. Okolo 2. hodiny odpolední se zdvihla a roztrhala cesta mezi farou a školou. Obydlí faráře bylo nakonec ušetřeno. Farní stodola a kolna však nápor laviny nevydržely a během půl hodiny se rozpadly. Stalo se tak mezi 4. a 5. hodinou odpolední.
Do večera dosáhl počet zničených domků čísla 27. Celá postižená hoření část vsi byla dávno vyklizena. Zde musíme podotknout, že za obětavého přispění lidí z okolních vesnic, kteří se o neštěstí velmi rychle dozvěděli. Na pomoc přispěchali ze Lkáně, která je zhruba jeden kilometr vzdálená, či lidé z Libochovic. Nebezpečí však ještě nebylo zažehnáno, a tak bylo žádoucí vystěhovat i nížeji položené domky, kterým hrozilo rovněž velké nebezpečí. Jednalo se o dalších 20 stavení. Byla to stavení s čp. 29, 28, 27, 26, 25, 24, 20, 93, 153, 18, 23, 16, 21, 4, 5, 22, 31, 16, 60 a 59. K večeru se pohyb půdy, který trval celkem 55 hodin, pomalu zvolnil. Do Klapého zatím dorazili četníci, kteří sem byli povoláni okamžitou depeší. Jejich úkolem bylo střežit sutiny bývalých domů.
Nejvěrohodnější představu o nastalé situaci si učiníme, pokud si přečteme očitá svědectví lidí, kteří onu událost sami prožili. Svědectví použitá v této práci byla otištěna hned po katastrofě ve zvláštním výtisku regionálních listů Hlasy z Podřipska. " V hořejší části vesnice jevily se zprvu malé trhliny v zemi, ty se šíří a jakoby nějaký ohromný krtek pod nimi ryl do výše vystupují. Zvláště hrůzný pohled poskytovaly budovy stojící nad pohybující se hmotou. Pojednou počne s římsy padati omítku a objeví se úzká, však zlověstná trhlina. Pouhým okem pozoruješ, jak se šíří. Pojednou upadne roh stavení pod krovem, teď kloní se štít, aby v několika vteřinách spadl a to směrem nárazu. Teď pohybuje se celá střecha a praskot trámoví je zřejmým předchůdcem ohlušujícího pádu. Pak teprve obnažené zdi před minutou útulku přičinlivého dělníka vystupují a řítí se v rozvaliny tak, že v pravdě možno říci, nezůstal kámen na kameni.
Jiný nejmenovaný svědek vypověděl: " Viděl jsem polosesutý domek patřící dělníkovi, který pro větší výdělek odešel do Teplice. Večer prý přijede na svátky. Budou to krásné svátky - žena těžce nemocnu, 8 nezaopatřených dítek a jediný majetek a útulek rodiny v sutinách. Však sutiny ty, nedbaje hrozícího nebezpečí střeže věrný pes. Byly jeho hrobem.
Na tomto místě by bylo vhodné zdůraznit, že žádný z klapských obyvatel, ani z přihlížejících a pomáhajících odjinud, nepřišel při tomto neštěstí o život. Těch zvířecích pravděpodobně ušetřeno nebylo. To ostatně dokládá i předcházející svědectví. Během několika hodin se však ocitlo 34 rodin bez přístřeší. Postiženi byli takřka výhradně chudí dělníci, kteří během okamžiku ztratili majetek, na nějž celý život dřeli. Mnohé z rozbořených domků byly ještě zadlužené.
Svátek má Valérie